Platební brány, paywally a překvapivá mezera
V roce 2026 je placený obsah na internetu naprostou samozřejmostí. Zpravodajské portály, odborné magazíny i oborové blogy chrání své nejlepší texty za přihlašovací bránou nebo předplatným. Jenže technická realita je místy kuriózní – a pro webové vývojáře mimořádně poučná.
Existuje totiž situace, kdy je celý text článku součástí HTML kódu stránky, přestože uživatel vidí pouze perex a výzvu k předplatnému. Jak je to možné? A co to říká o kvalitě implementace daného webu?
Jak paywall vlastně funguje – dva zásadně odlišné přístupy
1. Serverový paywall (správná cesta)
Při serverovém přístupu server odešle do prohlížeče pouze to, co má uživatel právo vidět. Pokud nemáte předplatné, dostanete HTML soubor jen s perexem. Zbytek textu vůbec neputuje přes internet – existuje jen na serveru. Tuto variantu používají sofistikované redakční systémy a moderně implementované weby.
2. Klientský paywall (časté zjednodušení)
Druhý přístup je technicky jednodušší na implementaci, ale má zásadní trhlinu. Server pošle do prohlížeče celý článek – všechna slova, všechny odstavce – a teprve JavaScript v prohlížeči článek vizuálně zakryje překryvnou vrstvou (overlayem) nebo odstraní z viditelné části stránky. Text ale existuje v DOM a zejména ve zdrojovém kódu.
Právě tuto variantu lze obejít pohledem do zdrojového kódu stránky. A ano – u některých českých i zahraničních zpravodajských portálů to v roce 2026 stále funguje.
Postup krok za krokem
Pokud chcete otestovat, jak daný web svůj obsah chrání, postupujte takto: Na stránce se zamčeným článkem stiskněte Ctrl+U (Windows/Linux) nebo Cmd+Option+U (Mac). Otevře se zdrojový kód stránky. Pomocí Ctrl+F vyhledejte klíčové slovo z perexu nebo nadpisu. Pokud se pod ním v kódu nachází celý text článku obalený v HTML tazích jako <p> nebo <div>, je to klientský paywall a obsah byl odeslán do vašeho prohlížeče celý.
Alternativně lze použít Nástroje pro vývojáře (F12) a záložku Elements nebo přepnout prohlížeč do režimu čtení (Reader Mode), který v některých případech zobrazí čistý text bez překryvné vrstvy.
Proč to weboví vývojáři dělají?
Odpověď je prostá: výkon a cena. Serverový paywall vyžaduje autentizaci při každém požadavku, dynamické generování obsahu a robustnější backend. Klientský paywall lze naopak nasadit i na statický web nebo jednoduché CMS. Pro malé redakce nebo blogy může být klientská varianta dostačující – obejdou ji jen ti, kdo vědí, kde hledat, a takových čtenářů je stále menšina.
Jde tedy o vědomý kompromis mezi bezpečností a náklady na provoz. U prémiových titulů s miliony předplatitelů si ale podobnou laxnost nemohou dovolit – a zpravidla ji nedělají.
Co z toho plyne pro webdesign v roce 2026?
Pro vývojáře a webdesignéry je tento příklad skvělou ukázkou toho, že bezpečnost a ochrana obsahu musí být řešeny na serverové úrovni, nikoli pouze na úrovni vizuálního rozhraní. Co uvidí prohlížeč, uvidí i zběhlý uživatel. Pokud chcete obsah skutečně chránit, musí být přístup řízen serverem – ověřením tokenu, session nebo API klíče – předtím, než se jakákoli data vůbec odešlou.
Z etického hlediska je samozřejmě fér za hodnotný obsah platit. Tento text slouží jako technická edukace, ne jako návod k obcházení předplatného. Podporujte tvorbu kvalitní žurnalistiky.